Jak dědoušek o radost kvůli vodě přišel

Byl jednou jeden dědoušek, co bydlel u vody. Potůček to byl plný rybiček, často si pro nějakou dědoušek přišel. Chytal je holýma rukama, bavilo ho to. Dny plynuly, v potůčku se stále blyštila čisťoučká voda. Ať už pršelo nebo bylo sucho, rybky si vždy vesele poskakovaly, to proto, že potůček neustále tekl a zavlažoval tak širé okolí. Dědoušek si k němu chodil i pro vodu, byla opravdu výborná! Chaloupku měl opodál, na louce, v nivě potůčku. Ten jej nikdy nezradil ani málem ani přehršlem vody. Byl to věrný společník, spoluživitel dědouškovy domácnosti. Tu tvořily hlavně slepičky, měl i kravku a koníka. Úroda na poli byla díky vláze velmi vydatná, a tak jednou za rok jezdil dědoušek s povozem plným zeleniny, do města.


Jednoho dne, když byl ve městě, snesla se velmi silná bouře nad celý štat, až dědouškovi v mžiku promokl celý jeho šat. Přečkal, až se bouřka přežene, skryt pod svým povozem, hledě na jeho věrného oře, který silně promokal. Ačkoli byla bouře velmi prudká, trvala krátce. Dědoušek tak nelenil, a proto že už měl vše prodáno, naskočil do prázdného vozu, zavelel koni a uháněli honem domů.
Dědoušek se kál, že bouřku nečekal a slepičky neschoval! Kravka jistě bučí, celá mokrá, jé, to zas bude doma nálada! Jenže co se nestalo. Už když se blížili k domovu, přepadla je na cestě jakási hnědá voda. Nebylo jí příliš, ale rozlévala se celým lesem až po louku u domova. Dědoušek už věděl, že je zle! „Honem honem koníku, přidej, stalo se neštěstí!“

A neštěstí se opravdu stalo, potůček jej zradil! Celý hnědý, nesouc s sebou celé stromy, semtam i domy, urval dědouškovi víc jak polovinu chaloupky a stáhl ji do koryta někam pryč. Slepičky na plotku, do půli ponořeném do vody, kdákaly splašeně. Kravka stojíc po vemeno ve vodě bučela jako by ji na nože braly. Dědouškovi spustily slzy do očí a koník jen nešťastně poskakoval na místě, tolik se té vody bál.


Tu dědoušek honem své domácí zvířectvo posbíral, kravku odvázal a honem běželi na svah do lesa, do sucha. Chaloupka bez střechy a bez zdí, jen vstupní zídka zůstala. Jenže kam ty dveře vedly? Domů jistě ne, do potoka jedině!... Všechno, co dědoušek měl, velmi rychle ztratil. Přitom ten potůček divoký, nikdy dřív jej nezradil. Tak co se to stalo, proč ta velká voda přišla a přijde znova?

Dědoušek se vody již toliko bál, že svou chaloupku na kopci zbudoval. Kravka časem pošla, další už si na starost nesebral. Slepičky postupně pozumíraly, i koník časem odešel. Dědoušek zůstal sám, pln strachu, že se voda znovu přižene, a že by znovu život svým spolubydlícím ohrozil. „Ne, to ne, to si na triko nevemu“,.. jeho poslední a pevná myšlenka. Pravda, dědoušek žil ještě mnoho let, ale žil sám, opuštěný v lese, pln obav z toho, co ten jeho už na věky klidný potůček, jenž mu znovu dával napít, jak čistý byl i najíst, jak se v něm rybky jen hemžily, zase vyvede...

Nebuďme jako dědoušek, nechopme se strachu. Strach, ten nás má ochránit před tím, co se právě děje, abychom do temna neskočili nebo si neublížili. K ničemu jinému strach není. Když jej živíme a necháme v nás, pouze poroste v neuvěřitelně velkého bubáka. A tak, nedaří-li se nám se se strachem snadno vypořádat, mějme po ruce bubáka. Tedy přesně - Grujáka Valivodu, bubáka, co požírá všechen strach, co se vody týče! A víte, co je na něm fajn? Je to bubák, ať strachu pozře kolik chce, nikdy se přece nezačne bát