Tento obchod používá cookies, které jsou nutné pro plynulý proces nakupování a aby si obchod pamatoval vámi zvolené typy zobrazení výrobků v kategoriích.

Rozhovor první

Jste poměrně mladý podnikatel s ještě mladší firmou, opravdu to myslíte vážně?

V první řadě se musím hájit. Nejsem žádný podnikatel, jsem živnostník.

To je přece totéž?

To rozhodně není totéž. Podnikatel je člověk, který řídí podnik za účelem zisku. Já jsem živnostník, mě ten kladný rozdíl mezi příjmem a výdaji živí. Abych to lépe vysvětlil. Má politika obchodu a výroby není spjata s tím, abych na tom měl co nejvyšší zisk, abych měl co největší klientelu. Živím se výrobou a následným prodejem, když vyrábím to, co podle mě má smysl a když mě ta výroba baví, naplňuje.

Myslíte si tedy, že se něco vyrábí, aniž by to mělo smysl?

Rozhodně. Vyrábíme mnoho věcí a poskytujeme mnoho služeb, které ve své podstatě nemají žádný rozumný smysl. I taková počítačem, za pomocí laseru vyřezaná dekorace, je vlastně holý nesmysl, který vznikl proto, aby někdo čítal zisk.

Co má tedy podle vás smysl?

Smysl vyrábět má to, co naplňuje nejen toho, kdo to vytváří, ale i toho, kdo to kupuje. Pokud v tom smysl není, tak to jeden vytváří stisknutím tlačítka a druhý to nakupuje, protože je potřeba to konzumovat. Řeklo se to třeba v televizi nebo to má sousedka.

Zde zacházíte příliš do filozofických témat, nelze to říci méně složitě?

Možná. Vyjádřil jsem podstatu věci. Však mohu to říct trochu jinak - Smysl má to, co člověk dělá proto, aby se z toho těšil on i jiný člověk. Nesmysl je v tom, když to dělám abych měl peníze od toho druhého a ten druhý si to koupí jen proto, že to mají ostatní a nebo proto, že si může dovolit to koupit.
Vezměte si takové lupénkovou pilkou vyřezávané kresby do balsy. Bývalo to umění, jenž bylo velmi ceněné a drahé. Nemohl si jej dovolit každý. A tak přišel stroj, který to laserem vypálí za pár vteřin a jede podle šablony sám. Člověk jen stroj pořídí a pak mačká tlačítka a sbírá hotové výrobky. Cena takového výrobku pak klesne třeba na jednu setinu ceny původní a najednou si to může koupit každý.

Takže vidíte problém v dostupnosti, je to tak? Nejdete pak proti době, která se snaží zajistit, aby každý mohl mít co nejvíc toho, co jiný?

No a to je právě ten problém. Myslíte si, že Marx chtěl, aby mohl mít každý všechno a zároveň jemu nepatřilo nic, však za každou cenu? Podívejme se okolo sebe. Máme všichni banány, je to tak? Dříve se na ně stály fronty, dnes jsou v obchodě po celý rok. Jsou to ty stejné banány jako tehdy? Stejně velké, sladké? Kéž by to bylo jen na banánech. Otrávili jsme si podzemní vodu jen proto, aby všichni měli všechny druhy pečiva. Pesticidy jsme zamořili vody o kus níže na jihu, aby všichni měli po celý rok pomeranče. Světelným smogem zahlcujeme celou Evropu, kde stavíme obří skleníky, aby nám v únoru rostla rajčata. A dá se to jíst? A znovu říkám - kéž by to bylo jen... Nejsou to jen potraviny. Koupíte si šíleně drahou ledničku a za tři roky se vám pokazí. Automobil, kde očekáváte třicet let, že bude fungovat, je za pět let na odpis. Ta touha mít vše, vždy a všude, kterou jsme si vnutili cenovou válkou, způsobila jediné - odpornou kvalitu všeho kolem nás. Chybí tomu duch. Chybí v tom ty lidské ruce.

Doba se mění, vážně si myslíte, že lidské ruce ještě něco zmohou, že by se našlo uplatnění?

Poměrně nedávno jsem byl na takové schůzi a předseda jednoho spolku odpovídal starostovi obce, že se má čistit potok, slovy: "Čistit potok? To je tak sto lidí na čtrnáct dní a kdoví jestli..." Pronesl vlastně nádherné kouzlo lidské práce, které jsme úplně odstranili. Dá se tam poslat jeden bagrista, který honem a rychle během tří dnů celé koryto prohrabe na holou hlínu, urovná podle lžíce a je dokonáno. Může se radovat, právě připravil o práci devadesát devět lidí a ještě k tomu zničil koryto potoka. Však stálo to za to, ušetřily se hromady peněz a hlavně ještě větší spousta času.

Však není možno dnes financovat takovou práci, která je namáhavá a nikdo by ji nechtěl dělat.

To se velice mýlíte. Lidí je tu dost a těch, co by v holínkách pracovali, také. Bohužel odpor k práci nevytváří vždy samotné prostředí. Dnes je to především doba, za kterou se práce musí stihnout, aby se co nejvíce ušetřilo. Představte si dvě situace. Za té první situace jsme povinen za den udělat sto metrů koryta a běda vám, jak si uděláte o pět minut delší přestávku jen proto, že když jste si šel koupit bagetu na oběd, byla u pokladny fronta. Pak si představte situaci druhou, kdy jste jako skupina lidí během dne v korytě a vaším úkolem je poctivě čistit koryto ve vaší obci. Ve dvanáct za vámi přijede starosta, rozdá vám obědy do ešusů a až se všichni nají, pomalu se vrátí do práce. Odporoval byste i takové práci? Stačí mít důvod mít k práci cit.

Musím s vámi souhlasit, že druhá situace mi byla přívětivější, však nezůstává problémem financování takové morálky práce?

Morálka práce založená na heslu "pracuj v klidu, ale pracuj" je známá a ozkoušená. Všichni víme, že stačí mít určitou vazbu k práci, mít důvod jí vykonávat a také aby byl nadřízený nejen přítomen, ale také součinitelem výkonu práce a funguje to. Funguje to mnohem efektivněji než normovaná práce za minimální mzdy. Ekonomika jde tedy až na druhou kolej. Největší problém je psychologie práce. Prostě musíte mít důvod, z toho se nevyhrabete.

Jak mám takový důvod získat?

Jednoduše, dělejte to, co vás baví. A dělejte to pořádně.

Když to budu dělat pořádně, bude to drahé, nikdo si to nekoupí.

To není pravda. Koupí si to mnohem menší skupina lidí, kteří si toho budou vážit, takže jim to vydrží fungovat dlouhou dobu.

A co pak budou takoví lidé nakupovat, když se jim nic nepokazí?

Zde platí dvě věci. Zaprvé, pokud si koupím čtyřnásobně dražší ledničku, která bude fungovat čtyřnásobně déle, protože se vyráběla čtyřnásobně dráž jak do materiálu tak práce, nezískám tím ani peníze navíc ani na zmar. Pouze tím ušetřím životní prostředí a zpomalím shon. Pokud však tento rozdíl dokáži zredukovat tím, že lednička vydrží déle, však cena výroby nebude až tak vysoká, aby docílila výše uvedeného příkladu, pak člověku zbudou peníze na něco jiného. A já kromě šetření životního prostředí a uklidnění shonu v čase navíc ušetřím svou peněženku. Nebudu potřebovat tolik dluhů. V neposlední řadě zarazím inflaci.

Životní prostředí pochopím, zpomalení shonu, tomu také rozumím. Bylo by to určitě přínosné, kdybychom zpomalili. Však nerozumím těm dluhům. To mi vysvětlete.

Jednoduše. Pokud si nemusím každých pět let koupit novou ledničku, budu mít každých pět let určitý obnos, který využiji na něco jiného. A i kdyby ta lednička vydržela čtyřnásobek a stála dvojnásobek, pořád mám dva obnosy za původní cenu nekvalitní ledničky k dispozici. Za ty peníze si koupím něco jiného. Něco, na co si dnes bereme dluh, abychom to získali.

Už tomu rozumím. S tou inflací jste to myslel jak, to mě dost zaráží, není inflace nutná?

Inflace je taková hra na kočku a myš. Však aby to bylo více pravdivé, jde o Toma a Jerryho. Vynutí se zvedání platů, tak se zdraží výrobky. Čímž zvedání platů ztratilo smysl a proto se musí znovu zvedat mzdy. Což vede ke kolotoči zvedání cen, mezd, cen a mezd a cen a zase mezd a tak pořád dokola.
Proč vlastně zvedáme mzdy, když víme, že jen roztáčíme nekonečný kolotoč, který se v posledních letech stává spíše centrifugou? Chceme se mít lépe. Věříme, že když zvedneme platy o tři procenta a ceny o pět procent, budeme se mít lépe - také vám to nedává smysl? Komu ano? Chudneme, jsme stále více chudí, ačkoli bereme desetinásobně více než před čtvrt stoletím. Čím více jsme chudší, tím více si půjčujeme, tím více nakupujeme méně kvalitní věci. A víte proč to děláme? Protože chceme všechno, všude a vždy, tak jako to mají ti ostatní.

Dobrá, inflaci už rozumím a to jak ji zastavit zní poměrně odvážně. Však neměla by ekonomika problém, kdyby si lidé nechtěli ani půjčovat ani kupovat něco nového? Nehromadily by se lidem peníze v bance?

Hromadění peněz v bance je poměrně nešťastný malér, který se děje právě dnes, ačkoli to vypadá, že jsme v ekonomické krizi a díky záporným úrokovým hodnotám ztrácí peníze v bankách na hodnotě. Samozřejmě, hromadění se děje pořád. Však máme jednu vymoženost. Tou není v prvním případě závist, ač to tak mnohdy vypadá. I naši dnešní ztrátovou ekonomiku řídí mnohem mocnější subjekt. Je to čas.

Čas? Tak to mi prosím vysvětlete.

Dobře, to jsem také chtěl udělat. Pokud upečeme chléb, vydrží čerstvý den, pak se dá dva dny jíst a další tři dny s odporem. Poté zplesniví nebo ztvrdne. To stejné se děje se spotřebiči, oděvy, technologií. Jsme ovlivnění časem a tak vše okolo nás stárne. Mnohé tak nutí, aby si, ač jim stále daná věc slouží bez chyby, zakoupili novou verzi dané věci. Jasně, chleba sníme, musí se koupit nový. Ale co ta lednička? Hlídá si teplotu, mluví na nás, to chci! Auto? První mělo posilovač řízení, druhé abs a toto už umí i zaparkovat. Inovace závislé na časové ose. Jak jednoduché. A netýká se to jen předmětů, týká se to i lidí. Jednou si kupujeme kolečkové brusle, později kolo a končí to nějakým pohodlným křeslem ke krbu. Svět se mění, technologie se vyvýjejí a člověk stárne. Pro ekonomiku nevyčerpatelný zdroj příjmů a výdajů.

Víte, musím se přiznat, že to zní příliš jednoduše a fungovat by to mohlo vlastně samo od sebe. Proč je svět nastaven úplně naopak, než mi tu popisujete?

Velké firmy si staví svět podle toho, jak se jim zlíbí. Lidem peníze berou aby mohli hromadit mnohem víc peněz na kontě svém. Když pak hrozí obří globální krize, postaví se třeba Dubaj. To je nádherný příklad toho, jak vzít lidem peníze. A když je těch lidí několik miliard, můžete za dekádu postavit největší giga město na světě s nejvyspělejší technikou, nejvyššími domy a třeba ještě vytvořit pár ostrovů v moři. Představte si, co by se událo v ekonomice celého světa, pokud bychom jen tyto megalomanské projekty v ceně bilionů eur nechali být a peníze rozprostřeli mezi lidi. Tisíc euro pro každého, souhlasíte? Tak se przní ekonomika...

Dubaj je však centrem pro velké firmy a představuje schopnosti celé civilizace, lidské rasy, uvádíte jej jako něco špatného, raději byste tam viděl poušť?

Neuvádím Dubaj jako něco špatného. Dubaj za to vlastně nemůže. V každém větším městě kdekoliv na světě se dnes staví obří budovy, které jsou vlastně k ničemu, bez reálného využití. Prázdné hotely, mrakodrapy pro administrativu a podobně. Dubaj je jen zrnkem v písku. Naopak, kdyby bylo na mě, tak veškeré továrny přesunu právě do pouští, kde je silný zdroj tepla i světla - elektřiny, přivádím tam filtrovanou vodu z moře, nechám tam pracovat roboty, na ty úplně člověku nejtěžší práce a především činnosti, které dnes dělají lidi jako by byli roboti, ačkoli nenesou člověku nic z toho, že je konají, protože jde jen o výrobu součástek. Ve zbytku světa pak ať pěstujeme potraviny, podnikáme, žijeme. Na čistém vzduchu a bez toho příšerného hluku.

Nejste troškař, však nejste tak náhodou sám proti sobě? V jednu chvíli chcete lidem vrátit práci do jejich vlastních rukou a najednou byste nechal roboty pracovat někde v poušti, to mi prosím objasněte.

Ten příklad s továrnami v pouštích jsem uvedl záměrně. Času na rozhovor už nám moc nezbývá, budeme muset pokračovat někdy jindy, však chtěl jsem ještě ujasnit právě tu podstatu výroby.
Vezměte si například to čištění potoku. To se v poušti dělat nedá. A co třeba rukodělná práce, malování obrazů, práce se dřevem, výroba nábytku a všelijaké další činnosti spojené s uměním, s řemeslem. Můžete to vykonávat někde v poušti? Já jsem přesvědčen že nemůžete, vyjma strojních inženýrů nebo třeba elektrikářů. Však nebuďme puntičkáři. Ať to stihnu - máme ještě další podstatné obory - potraviny, cesty, mosty, stavby. To všechno se musí dělat právě tady. Ale co taková výroba baterií? Automobily a jiné spotřebiče? Skladiště, vesmírné rakety nebo třeba ropu zpracující průmysl? Elektrárny? Mnoho továren, dnes obsluhovaných stroji za podpory člověka většinou jen proto, aby tam nějaký člověk prostě byl a mačkal čudlík, zabírá místo třeba v malé Evropě nebo hustě osídlené Indii a Číně. Naštěstí nejnovější inovátoři už tak závislí na hesle "všude dobře, doma nejlíp" nejsou a staví obří továrny v pouštích. Věřím, že jich brzy přibude.

To už zní srozumitelněji. Vaše představa tedy tkví v odlišení toho, co má dělat stroj a co naopak výhradně člověk?

Přesně tak. Jsme šikovní tvorové. Neustále nás něco nutí zkoumat, kutit, vytvářet. Začalo to motyčkami, pazourky a kolem a dnes máme traktory, soustruhy, počítače. Usnadňujeme si ten život náramně širokým způsobem. Jen bychom měli občas zpomalit a rozhlédnout se, jestli náhodou neumřelo umění jen kvůli ceně. Jestli náhodou není to naše gró věci, která nás baví, jen cosi, co za nás praktikuje nějaký kus kovu a my jen jako mašiny mačkáme čudlíky. Jestli to neztratilo svého ducha. Takové umění je mrtvé, umělé. A hlavně je ho škoda!

To jste řekl pěkně, děkuji Vám za rozhovor a těším se příště, kdy se už snad dostaneme k Vaší firmě.

Také děkuji a věřím, že příště pokročíme zase o chlup dál.