Tento obchod používá cookies, které jsou nutné pro plynulý proces nakupování a aby si obchod pamatoval vámi zvolené typy zobrazení výrobků v kategoriích.

Kolik je mě (strachu) potřeba?

Strach tedy promluvil mnoha způsoby a držel se našeho života jako klíště. Co by však od člověka a klíštěte nikdo nečekal - člověk ho krmil, nechal se jím vychovávat a utvořil si jakési "programy", díky kterým se strachem lépe komunikoval.

Ať už jsme si v životě vytvořili jakýkoliv způsob komunikace se strachem a nebo mu pouze naslouchali, jedno se nám, snad všem, stalo jistě několikrát - byli jsme někým přesvědčeni, že strach potřebujeme. Ať už ve filmu, v pohádce, dobrém románu napsaném v knížce, rádiu, od přátel, od rodiny či třeba pozorováním jiných savců. Stalo se nám to. Dobrá míra strachu je přece potřeba a my jí můžeme nazvat pudem sebezáchovy.

Jenže, co to znamená dobrá míra? Poněkud široký pojem. České zákony se také často vztahují na "slušné chování" či "dobrých mravů". Jak však při sporech posléze zjistíme, tyto široké pojmy jsou tak široké, že vlastně ztrácí svůj hlavní význam a ze zákonu se stává paskvil, díky kterému můžeme ubližovat a může být ubližováno nám. Chceme ubližovat, chceme aby nám bylo ubližováno? A jak toto souvisí se strachem? Mimochodem - nádherná demonstrace "dobré míry"!

Strach je emoce. Taková kyselina, kterou naše tělo produkuje a samo si tím ubližuje. Ptáme se - proč to tělo dělá? Jednoduše, protože je savec. Savec, tedy živočich. A ti jednají na základě instinktu, který je podnícený reakcí na bází strachu. Strach tedy naše tělo vytváří a následně zhmotňuje samo pro sebe, aby živočich přežil. Uslyší křupnutí klacíku a utíká z tama, odkud zvuk přišel, co nejdál to jen jde, dokud mu nedojdou síly a nedostane tak mozek možnost vykouknout nad hladinu strachu a rozhlédnout se očima. K tomu je ten strach.

Jenže my lidé ho k tomuto účelu příliš často nepoužíváme. Někteří ano. Záchvat paniky se tomu říká moderně. Však jde o tu nejryzejší akci na bázi strachu. Plachost. 

Člověk je zmítán všelijakými obavami a strachy. Ty však nejsou plozeny na základě plachosti a instinktů. Jsou plozeny konzumním způsobem života, tedy nastavením společnosti jako takové. Strach o střechu nad hlavou, strach z nedostatku peněz, strach z pavouků. Bojíme se i reakce našeho těla na určité jídlo. Bojíme se, že bude sedadlo v autobuse počůrané. Bojíme se, že se na nás šéf špatně podívá. Těch strachů je mnoho . . . a v budoucnu si je rozebereme dopodrobna určitě téměř všechny.

Však podstatné je si uvědomit, že strach civilizační, strach který vytváří nastavení společnosti, je zbytečný. Žel když k tomu přidáme fakta zralosti naší inteligence, její míry a míry našeho vzdělání, brzy pochopíme, jak moc zbytečný je i instinkt plachosti, strach savců.

Poslední otázkou v tomto obecném ohledu za strachem jako takovým pak zbývá samotný pud sebezáchovy. Co to vlastně je a je to dobré? Určitě, kdo by chtěl zemřít? Kdo by chtěl tolik ničit včetně sebe sama? Pravda, někdo by se našel, bohužel. Však plést si pud sebezáchovy se strachem, je jako plést si fazoli s hrachem.