Tento obchod používá cookies, které jsou nutné pro plynulý proces nakupování a aby si obchod pamatoval vámi zvolené typy zobrazení výrobků v kategoriích.

Tak se tu zase po roce a půl shledáváme. Cítíte se jinak, v jiné kůži, o krok dál?

Oh určitě. Poslední dobou jsem se cítil jako had, který neustále dokola regeneruje. Tolikrát změnit koloběh běžného dne jsem ani netušil, že je možné. Před tím rokem a půl jsem naivně doufal v osamostatnění, které se pak nakonalo, avšak díky sledu dalších událostí se teď svobodnější určitě cítím.

Svoboda byla vždy naší touhou, tedy alespoň posledního čtvrtstoletí, jak se Vám to vlastně povedlo?

Zprva to přišlo samo, sic jsem si myslel, že pro to dělám vše, nemusel jsem dělat nic. Lidé jednoduše neměli zájem o můj hlavní produkt. Oslovení se bubáků báli, jiné jsem zas nedokázal zaujmout či informovat o tom, že tvořím nějaké bubáky. Lidé šli za tím, co chtěli sami, bez toho skrytého ducha, bez smyslu, který jsem všem výrobkům vštěpoval. A tak nakupovali houfně tomahawky, původně vedlejší produkt.

Pak už jsem pomalu začal chápat, jak je nastavený český trh a postupně se přizpůsoboval tomu, jak my češi fungujeme. Avšak ani to nestačilo. Mé odskočení si do zaměstnání kvůli nedostatečným příjmům se nakonec projevilo v jistou jedinou cestu dosažení potřebných příjmů, a tak jsem se zapojil do dění v jedné firmě. Poslední dobou se zapojuji až tak příliš, že vždy na několik týdnů opomínám svůj vysněný projekt, Grujáky

Takže se nakonec zdá, že projekt neměl smysl a sen se stal pouhou ideou?


Neřekl bych to tak docela, ne tak přímo. Ono není jednoduché něco klasifikovat jako životní sen, jelikož jsme omezeni časem. Svůj sen si neustále upravujeme podle toho, v jaké se nacházíme životní situaci. To dělám také. Takže před rokem a půl jsem měl sen, jak zbuduji pod ořechem dílnu plnou bubáků. Dnes mám ten sen ponechaný v té samé dílničce a pojí se k němu mé zaměstnání, které mi doufám nějakou dobu vydrží, aby se mi můj sen zase neupravil.

A tak měl tedy projekt Gruji smysl?

Měl, nevím pro kolik lidí okolo mě. Věřím, že si mí zákazníci objednali tomahawky a další předměty z nějakého důvodu, díky čemuž jim slouží. Odeslal jsem i několik interiérových teepee, takže se možná užívají právě dnes, kdoví. Součástí mého snu bylo i kutilství pro mé okolí, kdy věřím, že jsem za slušnou cenu pomohl několika lidem. Sen se sice o to kutilství radikálně změnil, ale i tak mohu říct předně to, že mít vlastní projekt, je obrovská životní seberealizace, která člověka posune někam, kde netušil, že se dá být. Avšak pak stačí jeden let za hranice České republiky a máte ten pocit znovu, takže pokud to shrnu - celoživotní objevování příležitostí, umu a hranic čehokoli se může dít komukoliv kdykoliv a projekt Gruji pro mě znamená spousty takových kroků.

Takže tím to pro vás končí, projekt Vás změnil a budete se věnovat něčemu jinému?

Proč bych měl ukončit něco tak úžasného?

Promiňte, ale vyznělo mi to tak, takže nekončíte?

Nekončím. Končit s něčím, to je určitá etapa, která se u nás lidí dělá moc často tam, kde nemá a naopak nekončí tam, kde skončit potřeba je. Samozřejmě, že v době, kdy jsem jak se říká, neměl co do huby, jsem zabrousil i mezi odborné články o "zabíjení projektu z pudu sebezáchovy". Avšak ty články mě zas jen posunuly dál. Až po jejich přečtení, kdy musím říct, že na portálu Forbes byly opravdu skvěle napsané, jsem pochopil, že nemám jediný důvod projekt "zabít". Spíše rozvinout a posunout na jinou kolej. Avšak ne vedlejší, jen prostě vedoucí jinam.

To zní zajímavě, projekty se mají zabíjet?

Ano, projekty, které táhnou člověka dolů, se mají skončit a to rázně a ihned. My lidé to neumíme, myslíme si, že další pumpování peněz do další neúspěšné propagace, nám způsobí obrovský nečekaný, avšak očekávaný boom a za pomocí několika božích zázraků se staneme prosperující firmou, projekt vykvete do syta. Čím více si však od dalšího stlačení pumpy slibujeme, tím větší přijde to zklamání, když to nevyjde. Nebudu zapírat, před rokem a půl jsem takových pump stlačil spousty, i s těmi očekáváními. Projekt Gruji však nebyl ani není projekt hoden ukončení. Dolů mě netáhl on, tam jsem se táhl já. To je veliký rozdíl, který si musíme uvědomit jako takové kontra, když se odhodláme projektu nedat další šanci. Ale jak říkám, zvláště my češi, my s tím máme veliké problémy, prakticky s obojím.

Pokud to tedy dobře chápu, tak jste neúspěšnost projektu stáhl na sebe, co to pro Vás a projekt znamená či znamenalo?

Uvědomil jsem si zásadní věc. Projekt Gruji běží sám na sobě, má svůj vlastní život, je to nový svět, kam někteří vstoupí, jiní ne. Já jsem jen ten tvůrce, který tam přidává další postavy a maluje to prostředí. Pokud je někde chyba, musím přidávat postavy takové, aby ve světě panovala větší rovnováha a malovat to podnebí tam takové, aby se tam všichni cítili dobře. V praxi to znamenalo rekonfiguraci webu, kterou už dělám rok a stále mi pár krůčků schází. Také jsem začal implementovat GDPR, všechny podmínky, chtěl všechno srozumitelné. Když toho bylo moc, musel jsem redukovat, avšak nesestříhat. Nebylo to jednoduché. Zbavuji se postupně fleru, rozšiřuji svět a hledám rovnováhu mezi tím, co chci světu nabídnout a co lidé chtějí kupovat. V jaké kvalitě, množství a za kolik. Navíc díky tomu, že celý projekt není mým živitelem, mám sice méně času, takže mi vše, pravda, fakt trvá. Ale zas mám otevřenější prostor k experimentování. Nejdůležitější však je, že se všechny experimenty musí týkat Gruji světa, nikoli zákazníků, ať imaginárních, potenciálních, tak těch skutečných. Což bere další čas. Teď zrovna se mi tam objevila registrace uživatelského účtu, beze zprávy, bez ohlasu. Avšak kdoví, co by se dělo, kdybych neměl zakázané objednávky, že. Víc se teď věnuji stabilitě projektu, než množství Grujáků v regále.

To je poměrně stručně shrnutá doba, tuším, toho roku a půl, tedy po dnešek. Takže rok a půl jste dělal toto a pořád něco schází? Není lepší se tomu začít věnovat, až zas bude více času?

Až, kdyby, někdy,... nemám rád taková slova. Jsme živá stvoření. Pro nás je nejdůležitější přítomnost, jelikož ji umíme prožívat. Minulost sice částečně také, ale ta už je závislá na tom, jaký jsme si z minulých situací utvořili v hlavě obraz, kolik si pamatujeme, což mnoho nebývá. O budoucnu, ať velmi blízkém, ačkoli si myslíme, že víme co přijde, prakticky nevíme nic. Jen doufáme, že zůstaneme zacykleni a vyplní se naše představy - jakože přijde další ráno, další budíček a pojedeme do práce, kam dorazíme a budeme pracovat.

To jsem Vám řekl proto, abych mohl odpovědět na Vaši otázku, kdy se mám projektu věnovat. Věnuji se mu, když se mu věnovat chci. Někdy mu dám několik hodin denně, jindy týdny ani minutu. Jak jsem se již před rokem ponaučil, každá myšlenka potřebuje uzrát. Když už na něco musíme totiž reagovat, většinou nemáme spoustu času se nějak smysluplně rozhodnout, prostě přemýšlíme co to dá a rozhodneme se. Potom si říkáme: "kdybych já se tehdy zachoval jinak..." ale už s tím nejde nic dělat. Takže pokud nedokážeme prakticky nijak moc ovlivnit reakci, proč alespoň nenechat uzrát akci? Dám tomu, kolik to potřebuje. Kolik potřebuji já. A co se stane, to je otázka naprosto neznámé budoucnosti, tak proč se tím vzrušovat.

Tedy zastáváte názor ponechání událostí osudu, chápu to dobře?

Z osudu nadělám si akorát ostudu... ono to tak možná vyznívá, avšak ten smysl je trochu jiný. Já tu nechci sedět na zadku a čekat, až se stane, co se, jak se říká, má stát. Já chci konat, přemýšlet, tvořit a co tou tvorbou vznikne, včetně reakcí na mé akce, tak to si prohlídnu, vytvořím si o tom obraz a zas se od toho odrazím. Když už tu tvořím vlastní svět, musím mu dát možnost žít. A jak víme my živí, když něco žije, všechna rozhodnutí se odráží od těch předešlých. Nechci do svého projektu vstupovat jen jako ten programátor, co namaluje oblohu na modro, trávu na zeleno a z písku uplácá nějaké ty živočichy. Dávám prostor i těm živým a neživým, aby spolu koexistovaly, utvářeli své prostředí.

Teď si tak říkám, jestli jste nepopsal jeden z největších problémů dnešní společnosti, když zmiňujete plácání z písku a programování světa. To bylo záměrem?

Bylo, upozorňuji na to takto metaforicky schválně. Věřím totiž, že přílišný fanatizmus ve stvořitele a samozřejmě i zapřisáhlých ateistů v programování molekul, nás vede k tomu, že spolu nedokážeme koexistovat. Nedokážeme přijmout to, že tu jsme my všichni a všechno. A zároveň odmítáme pochopit ten stav přítomnosti, že tu jsme takoví a hmota má určité vlastnosti.

Panečku, to už jsme od projektu zase odešli pěkně daleko...

Ale vůbec ne, jen takové drobné zamyšlení, které se myslím k mému projektu náramně hodí. Víte, fanatismus... co je pro člověka největší překážkou, porazit vštípený fanatismus, proč vlastně zůstává fanatikem? Strach...